Rozvojová pomoc EU

Published: 18 November 2010

 Kolik se z téměř padesáti miliard eur dostane těm, kteří to opravdu potřebují?

 Paprsky slunce zastiňuje obrovská železobetonová konstrukce budovy Evropské komise Berlaymont. Drobný úředníček v tmavém obleku s černou aktovkou pod paží, jenž spěchá do kanceláře po šedivých dlažebních kostkách, se pod ní doslova ztrácí.

 V dubnu 2010 Evropská komise schválila ambiciózní plán, podle kterého by Evropská unie měla rychleji dosáhnout cílů v rámci Millennium Development Goals, programu na boj s osmi největšími humanitárními problémy lidstva jako je chudoba či AIDS, na němž se shodlo všech 192 států v Organizaci spojených národů, a který by měl být dosažen v roce 2015.

 Nemravný blahobyt

Ranní Kábul zahalený do oparu smogu je plný dětí v roztrhaných a umazaných pestrobarevných tričkách a prodavačů ovoce a zeleniny. Auta bojují pomocí klaksonu o svůj prostor na silnici s rikšami a koňskými povozy, všude je hluk a smrad. Na Evropany, kteří zde pracují pro četné neziskové organizace, vše působí neuvěřitelně špinavě a chaoticky, a tak se radši zavírají do naleštěných rezidencí postavených v západním stylu. „Řada humanitárních organizací a cizinců má v Afghánistánu obrovskou, ale opravdu nemravnou spotřebu na sama sebe, na vlastní sídla, elektrické generátory, na jídlo, které si nechávají dovážet z Dubaje, protože se štítí toho místního,“ dosvědčuje válečná zpravodajka Petra Procházková, která sama Afghánistán několikrát navštívila.

 Kolik nás to skutečně stojí

Uředník v Bruselu vejde do klimatizované budovy, ve které člověk díky chladu a umělému osvětlení těžko pozná, zda je venku parné léto či mrazivá zima. Dnes se bude konat další zasedání Evropské komise, na kterém se mají schvalovat konkrétní podoby pomoci Afghánistánu a částy, které na to z rozpočtu Evropské unie budou vyhrazeny.

„Řekne se: svět pomohl Afghánistánu čtyřmi a půl miliardami dolarů a už se vůbec neřekne, že čtyři miliardy dolarů stojí náš pobyt tam, náš blahobyt. Na skutečnou pomoc se někdy dostane jen desetina peněz, zbytek jde na spotřebu organizací. To je v očích Afghánců šílené mrhání,“ pokračuje Petra Procházková a přitom urovnává panenky, které zdarma vyrobily členky sdružení Berkat, které sama založila. Za peníze vytěžené z jejich prodeje se zaplatí jednomu slepému Afghánci transplantace rohovky.  

 Omezení provozních nákladů

V afghánských ulicích potkáme o mnoho více mužů než žen. To však člověka, který nepřijel do islámské země poprvé, příliš nepřekvapí. Zato děti si běhají, kde chtějí, a hrají si i s odpadky podél silnic. Děti evropských pracovníků neziskových organizací mezi nimi ale nenajdeme. Ty sedí v lavicích mezinárodních škol a pilně se učí zeměpis světa. Prohlížejí si obrázky světových metropolí, včetně afghánského Kábulu, který znají hlavně zpoza kouřových okének drahých aut rodičů.

„Nedokážeme se vůbec uskromnit, v tom mají Afghánci absolutně pravdu a je to obrovská ostuda. Když chce někdo mít to, co má doma, tak ať nejezdí do Afghánistánu. Cesta tam by měla být určitým způsobem mise. Můžu si ji nechat zaplatit, ale nemůže to být takový nepoměr, že dostanu 15 tisíc dolarů a Afghánec padesát. To vede akorát k dalšímu nepřátelství,“ rozhořčuje se Petra Procházková nad tím, že platy pracovníků neziskových organizací nejsou nijak omezeny a nikde není zákonem stanoveno, kolik by z humanitární a rozvojové pomoci mělo jít na samotný provoz organizací a kolik by se mělo dostat k lidem, kterým jsou peníze ve skutečnosti určeny.

Comments